Doktoronline.cz - vše o zdraví a pro zdraví.


www.doktoronline.cz

Deníčky

Adélčin občasník

28. dubna 2004
15 roků, 7 měsíců a 18 dnů

Běhám jako o závod

ze dne 8. června 2005 | Mám 1 rok, 1 měsíc a 11 dnů
Já si létám, já se vznáším
Já si létám, já se vznáším
Tak jsem na to přišla. Lezení po čtyřech je opravdu pro mimina a už to nedělám. Hezky po dvou, to je ten správný fičák. A tak mydlím po bytě sem a tam, nejraději když mám v každé ruce něco. Padám jen vzácně a to jen proto, že o něco zakopnu. Někdy mi ani naši nestačí. Ani se jim nedivím. A někdy mě vezmou na ruce, nebo si mě posadí na klín. A to mě nebaví. Teď, když se můžu svobodně pohybovat, chci zase zpět na nožičky. A tak se kroutím fňukám, kopu, koušu a většinou je přemůžu. Šup na nožičky a peláším od nich pryč. Svobodný rozlet všem miminkům!
 

Hltat se nemá

ze dne 2. června 2005 | Mám 1 rok, 1 měsíc a 5 dnů
Nejsem zrovna žrout, ale když se už dorvu k něčemu dobrému, proč si nedat? A že to hned nacpu do pusinky celé? No, nedivte se, když vás pořád kontrolují rodiče a jakmile si dáte některou z těch barevných věcí co mám kolem sebe, už vás honí, násilím otvírají pusinku a snaží se mi ukrást tu dobrotu. Takže raději volím taktiku nepozorovaně uzmout, nacpat do pusinky a pak si pomalu přežvykovat. No a to se mi dneska nevyplatilo. Hlídala mne teta, která ještě není zvyklá na mé triky. Uzmula jsem tyčinku a tradičně ji nacpala celou dovnitř. A pak se to stalo - něco bylo špatně a začala jsem se dusit. Podnikavá mamča mne chytla za nožičky, obrátila hlavičkou dolů (copak jsem nějaký kosmonaut) a bouchala do zad. Tyčinka vypadla ven a problém byl pryč. Hned jsem se začala tomu všemu smát, protože mi to celé prostě najednou přišlo jako nějaká hra - děsná legrace. Ale když tak nad tím teď v postýlce přemýšlím, asi bych neměla všechno cpát do pusinky. Jenže ty dobroty kolem mě...
 

Výlet na pohotovost

ze dne 19. května 2005 | Mám 1 rok a 21 dnů
V mém sladkém životě nastávají první strasti. U doktora jsem sice už byla, ale ještě nikdy v takovou dobu jako dnes ráno. Ještě byla tma, když jsme přišla na to, že se mi nějak divně dýchá. Tak jsem si vzbudila mamku s taťkou. Chtěla jsem se jen zeptat, co to má znamenat, jestli je normálka, že u toho dýchání tak sípám a oni hned začali zmatkovat. Přála bych vám vidět ten fofr. Najednou tam pobíhali jako pominutí, navlékli mne do oblečku a já si mezi tím tiše sípala a koukala na ten šum. Hodili mne do auta a šup se mnou k doktorovi. Úplně jinému, než jsem zvyklá. Mamka na mě celou cestu koukala a kontrolovala mne. Naštěstí byl doktor fajn. A měli tam spoustu hraček, tak jsem měla na co koukat. Doktor se mi koukal do krčku - chtěla jsem protestovat jak jsem zvyklá, ale asi to s malýma holčičkama umí - dal mi ruce podél hlavy tak, že jsem se ani nepohla i když jsem moc chtěla. Do zadečku mi něco strčili a už to tam nechali, ani jsem nestihla zaprotestovat. Doktor mamce něco říkal a pamatuji si jen to divné slovo lantytýda. Možná to znělo i jinak, ale je to jedno. Sípat jsem přestala, dýchalo se mi lépe, stavili jsme se ještě pro léky a pak honem šup do postýlky. Mamka mne ještě chvilku nosila a mačkala, tak jsem cítila, jak ji rychle tluče srdce. Asi byla rozrušená z té rychlé jízdy...
 

První krok

ze dne 2. května 2005 | Mám 1 rok a 4 dny
Stojím a krok taky udělám
Stojím a krok taky udělám
Mí rodiče na mě kladou pořád vetší nároky, takže poslední dny u nás probíhaly asi takhle: Peláším si to hezky po čtyřech, jak jsem zvyklá a jak je to nejlepší (nechápu ty větší, jak tak směšně poskakují po dvou - asi už zapomněli jak se lozí). Najednou mě mamka nečekaně čapne, postaví na nožičky, táta se postaví naproti, roztáhne ruce a volá na mě. Vím přesně, o co jim jde. Chtějí, ať jsem stejná jako oni. Chtějí mi vzít mé lození po čtyřech. Po mnoha marných pokusech jsem jim tedy dneska udělala tu radost, že jsem konečně posunula nožičku tím správným směrem a vida - první krok byl mezi námi. Abych to upřesnila - nějaké pokusy tu byly už dříve, ale dnes, dnes to byl opravdu ten správný krůček. No, není to tak hrozné, ale raději jsem se hned vrátila do svého bezpečného stoje lozivého.
 

První rok

ze dne 28. dubna 2005 | Mám 1 rok
První narozeninový dort
První narozeninový dort
Už jste někdy dostali svůj opravdický dort? Já ano. Právě dneska. No, ale asi jsem měla na začátku prozradit, že mám dneska jeden rok. Tak a teď už vám to s tím dortem asi divné nepřipadá. Hodné holčičky dostávají dárky. A já jich dneska dostala velkou hromadu. Asi jsem hodně hodná holčička. Nová sedačka do auta je skvělá - konečně můžu pozorovat, co se děje venku, když jedu někam do tramtárie. Nové hračky, módní oblečky, co vám budu povídat. A zase jsem viděla všechny mé blízké pohromadě.
 

Postavit se bez opory - hračka

ze dne 26. dubna 2005 | Mám 11 měsíců a 29 dnů
Od posledních pokusů stát už uplynulo dost času a nyní jsem zaznamenala další pokrok. Nejen že sama a bez pomoci umím stát na nožičkách, ale už se i sama postavím. A nepotřebuji mít poblíž ani skříň, ani stůl, ani ohrádku. Prozradím vám, jak na to: Nejprve se hluboce zamyslíte, jestli se opravdu chcete postavit a pak se chvilku pekelně soustředíte. Kleknete si (stoj na všech čtyřech, ideální k lezení), srovnáte si obě nožičky (roznožka ani šňůra nejsou příliš vhodné). Tím jste vybudovali základ budoucího stoje. Před nejdůležitějším úkonem je třeba se rozhlédnout, jestli vás pozorují. Celá věc je pěkně obtížná a jestli si myslíte, že se namáhám jen tak pro nic za nic, tak to ne. Vystrčíte zadeček co nejvíce nahoru, hlavičku držíte dole a ručičkama celou tu divnou situaci jistíte. Pomalým ručkováním k sobě se jakoby zakláníte dozadu a pak už jen jedno mohutné vzepření a pozor - velmi podstatná věc na závěr - odzbrojující úsměv pro obecenstvo.
 

Noční poplach

ze dne 18. dubna 2005 | Mám 11 měsíců a 21 dnů
Jsem neustále hlídaná. Naši mi totiž hned po narození obstarali hlídací krabičku. Je to taková malá věcička, která má hlídat, jestli dýchám. Jak to funguje, nevím, ale taťka říká, že prý je to změnou kacpaclity nebo tak nějak, ale neptejte se mě, co to může být. Pro mě to znamená, že kdybych se chvilku nehýbala, začne ta krabička u postýlky vydávat pronikavý zvuk. Byla docela sranda, když naši ze začátku sem tam zapomněli krabičku vypnout, když mě vytahovali z postýlky a pak kmitali zpět, když zakrátko spustila randál. No a dneska v noci jsem si z našich pěkně vystřelila. Už více než týden mě trápí rýma a fakt se mi blbě spí. Vzbudím se v noci, kouknu na rodiče, jak si spokojeně pochrupávají. To mě dopálilo - oni ano a já nemůžu - takže jsem se tiše schoulila do nejzazšího koutku postýlky. Pěkně jsem tak klečela skrčená a moje lest vyšla. Krabka to nějak nezvládla a spustila randál. To jste měli vidět ten fukot, jak taťka s mamkou vystartovali z postýlky. Vyváděli jako pominutí. Abych tomu nasadila korunu, pěkně pomalounku jsem zvedla hlavičku, zívla a dělala jsem, jak jsem překvapená, že mě budí. Cha. Ještě dobrou čtvrthodinu jsem se tiše pochechtávala pod peřinkou a tušila, že mamce pěkně buší srdce vzrušením. Ještě si to někdy zopáknu. Ať si nemyslí, že budou jen tak spát.
 

Poprvé na koníkovi

ze dne 16. dubna 2005 | Mám 11 měsíců a 19 dnů
Poprvé na koníkovi
Poprvé na koníkovi
Včera jsem byla na výletě. Na náměsí byly hromady lidí a uprostřed nějaký velký hrnec. Moc mě to nebralo a koukala jsem po kamarádech v kočárcích. Pak se ale naši slitovali a vzali mne poprvé na prolézačky, skluzavku, koníka a další báječné věci. Na prolézačku si ještě netroufnu, asi se nejprve naučím chodit, ale na skluzavce to bylo děsně divoké a nebezpečné. Páni, to byl hukot, když jsem se řítila dolů. A protože mi ještě není zcela jasný konec skluzavky (myslím to místo, kdy dopadnete na nožičky), byla jsem docela ráda, že mne táta chytal. Pak jsem ještě zkusila houpacího koníka a to bylo snad ještě lepší. Myslím, že jsem si tyhle atrakce hned napoprvé zamilovala. Poohlédnu se u nás doma, jestli tam taky něco není...
 

Stojím úplně sama

ze dne 10. dubna 2005 | Mám 11 měsíců a 13 dnů
Sama stojím
Sama stojím
Tak se stalo, co se stát muselo. Takhle si stojím u stolu, prohlížím si hračku, kterou jsem z něj před chvíli sebrala a najednou koukám, že je kolem nějaký šrumec. Kouknu na mámu, kouknu na tátu, oba jsou nějací vykulení. Usmála jsem se na ně a jsou pořád vykulení. Kouknu pro jistotu na sebe a světe div se - celou dobu, co jsem zkoumala hračku jsem se nedržela. Úplně sama a úplně bez pomoci jsem stála na nožičkách. No řeknu vám, celkem jsem se lekla a pro jistotu jsem si sedla na zadek. Naši z toho byli úplně bez sebe. Chtěli ať ten kousek zase zopakuji, ale řekněte sami - copak jsem nějaká cvičená opička? Až se mi bude chtít, budu stát. Do té doby mám raději, když mě vodí.
 

Umím telefonovat

ze dne 27. března 2005 | Mám 10 měsíců a 27 dnů
Můj mobil
Můj mobil
Mám svůj mobil a už vím, co se s mobilem dělá. Vím, že se drží u ucha a dělá se do něj haló, haló. Takže volám mamce, taťkovi, sem tam i babičce. Když mi dáte své číslo, třeba zavolám i vám.
 

Slunečnicové brikety

Přihlášení



Zapomenuté heslo

Poslední fotky

Oblíbená hračka-hřeben
Ségra čte

Poslední vzkazy

LUC - [Deníček Alenky ]
JOSIANA - [Deníček Alenky ]
LUC - [Deníček Alenky ]
JOSIANA - [Deníček Alenky ]
Pavla - [Deníček Alenky ]
petr - [Deníček Alenky ]
JOSIANA - [Deníček Alenky ]
JOSIANA - [Deníček Alenky ]
alain - [Deníček Alenky ]
petr - [Deníček Alenky ]

© Doktororonline.cz | Reklama